+420 222 745 589 info@resetheus.org

Poslední dobou se, v souvislosti s očkováním, objevila spousta otázek ohledně protilátek proti COVID-19. Jak dlouho vydrží imunita po očkování? A jak dlouho vydrží u lidí, kteří se již z COVID-19 zotavili? Je spolehlivější ochrana po očkování, nebo po prodělání COVID-19? Je vhodné očkovat i tu část populace, která se již s COVID-19 setkala? Za jak dlouho bude nutné přeočkování? A co nové mutace koronaviru, jsou pro očkování problém? Jak velkou roli hraje u COVID-19 buněčná imunita? Otázek je hodně a stejně tak i odpovědí na ně, často protichůdných.

Pokud jde o imunitu po očkování, tak odpověď je jednoduchá: Nevíme a ani to zatím vědět nemůžeme. Na vyvozování nějakých závěrů je ještě brzy, což přiznává Světová zdravotnická organizace, americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a další. Výjimkou je české Ministerstvo zdravotnictví, které na svých stránkách v příspěvku Dezinformace, lži, hoaxy a alternativní fakta o covid-19 uvádí:

„Tzv. post infekční imunita není celoživotní ani dlouhodobá. Očkovací látka vytvoří daleko vyšší hladiny protilátek a buněčnou imunitu. Taková imunita je robustnější, a proto také dlouhodobější. K zastavení šíření covid-19 je potřeba dosáhnout 60 – 70% imunizace společnosti. Kolektivní imunity lze efektivně a nejrychleji dosáhnout jen očkováním.“

Odkud Ministerstvo zdravotnictví čerpá odpovědi, které zatím nikdo nemá a ani mít nemůže, je záhadou. Když jde o propagaci „vakcíny“ proti dosud neprokázanému viru SARS-CoV-2, údajně způsobujícímu údajně nové onemocnění COVID-19 (které je jen souborem různých běžně se vyskytujících symptomů), tak je Ministerstvo zdravotnictví velmi aktivní. Ale když je už měsíce dotazováno na důkazy o existenci SARS-CoV-2 a jeho příčinné souvislosti ke COVID-19 a na další důležité otázky, tak vůbec není schopno ani ochotno odpovědět. A nedaří se to ani dalším podobným organizacím po celém světě. Že za tím nebudou jen nezištné zájmy a upřímná touha po zmírnění utrpení lidstva, je asi evidentní.

Více informací bychom měli mít alespoň o imunitě vytvořené po prodělání COVID-19. Srovnávací průřezová studie séroprevalence protilátek proti SARS-CoV-2 v okresech Písek a Strakonice z 15. června 2020 popisuje tvorbu protilátek takto:

„Imunitní systém reaguje na virovou infekci tvorbou specifických protilátek. Při virové infekci rozlišujeme tři základní typy protilátek IgM, IgA a IgG. Každý z nich se má trochu jinou roli v potlačení virové infekce. Jejich vývoj (tzv. sérokonverze) trvá 8- 21 dní (počítáno od prvních symptomů onemocnění) a není proto možné spolehlivě detekovat protilátky u osob v začátku onemocnění. U většiny pacientů jsou protilátky detekovatelné po 14 dnech. Při styku s virovou infekcí se nejprve tvoří IgM, které bývají detekovatelné už od 3. až 7. dne. Hned vzápětí se tvoří IgA protilátky, které se uplatňují hlavně na sliznicích. S určitým zpožděním přibývají IgG protilátky. Zatímco IgM a IgA po proběhlé infekci postupně klesají (viz Obrázek č. 1), IgG protilátky přetrvávají po řadu měsíců. Tvorba protilátek se může jedince od jedince lišit, ale většina z nás by po proběhlé infekci měla mít detekovatelné protilátky IgM, IgA a IgG, pokud se imunitní systém s virovou nákazou nějaký čas potýkal. Imunitní systém reaguje také aktivací tzv. buněčné imunity. Při ní se aktivují cytotoxické Tc lymfocyty a NK buňky.“

Obrázek č. 1 – Schéma počtu virových částic a kinetiky tvorby protilátek při virové infekci.

Podobná schémata tvorby protilátek se uvádí i u jiných onemocnění.

Teorie je to hezká, jenom v praxi moc nefunguje. Je to zřejmé např. z příspěvku Testování protilátek proti COVID-19 a ze studií, uvedených dále v tomto článku.

Problémem při vyhodnocování tvorby protilátek proti COVID-19 je, že diagnóza COVID-19 se stanovuje na základě testů, které nedetekují SARS-CoV-2, protože SARS-CoV-2 nebyl dosud izolován a purifikován, a není proto možné na něj vytvořit žádný test. To, že něco není s testy v pořádku, si už všimla snad většina lidí. Testy vycházejí pozitivně u naprosto zdravých lidí a naopak negativně u lidí s „typickými“ příznaky COVID-19. Vykazují protichůdné výsledky dokonce i u testů odebraných ve stejný den nebo se střídají pozitivní a negativní výsledky při odběrech provedených např. ob den. Testy vycházejí v podstatě náhodně.

A z takto chybných údajů pak vychází i studie, zkoumající imunitní odpověď po prodělání COVID-19. To, že z takových studiích nemohou vzejít žádné smysluplné výsledky, je evidentní např. ze studie citované na Novinky.cz dne 28.3.2021:

Nová studie: Imunita po prodělání covidu? U někoho vydrží roky, u jiného sotva dny

„Pro někoho roky, pro jiného dny – vytvořená imunita po prodělání onemocnění covid-19 je u každého výrazně odlišná. Malá část pacientů dokonce po nákaze nemusí získat žádnou ochranu před reinfekcí, většina ale zřejmě může být nejméně půl roku v klidu. Vyplývá to z výzkumu odborníků ze singapurské lékařské fakulty Duke-NUS Medical School.“

„Tým vědců v rámci studie, zveřejněné v akademickém žurnálu The Lancet Microbe, zkoumal po dobu šesti až devíti měsíců 164 lidí, kteří se dříve infikovali.“

„Když se na zjištění podíváme podrobněji, tak konkrétně byli účastníci nakonec roztříděni do pěti skupin podle toho, jak dlouho přítomnost jejich protilátek trvala. První skupina nikdy neměla detekovatelné neutralizující protilátky a tvořila přibližně 11,5 % pacientů.

Následující skupina představovala zhruba 26,5 % pacientů a měla různé počáteční hladiny protilátek, které rychle ubývaly už po několika dnech. Další pacienti, kteří tvořili asi 29 % účastníků, měli protilátky, které „vybledly” během šesti měsíců. Skupina zahrnující více než 31 % účastníků studie vykazovala po dobu nejméně šesti měsíců malou změnu v hladinách protilátek.

A necelá 2 % pacientů vykázala během období výzkumu dokonce nárůst neutralizujících protilátek, což podle singapurských odborníků naznačuje, že jejich imunita může přetrvat dokonce až desítky let.“

Studie dále zjistila: 

„Naproti tomu se zdá, že reakce T-buněk nevykazují s různými vzory dynamiky neutralizace protilátek jasnou korelaci. Pacienti ze všech skupin, včetně negativní skupiny, vykazovali trvalou imunitu T-buněk 6 měsíců po počáteční infekci.“

Reaktivita T-buněk na SARS-CoV-2 byla ale zjištěna i u vzorků odebraných několik let před prvními případy COVID-19, jak uvedl The British Medical JournalVyskytuje se preexistující imunita proti COVID-19 u velkého množství lidí?

Reaktivitu T-buněk proti SARS-CoV-2 u 20% až 50% lidí bez známé expozice viru uvádí minimálně šest studií. [5 6 7 8 9 10]

Různé formy reaktivity T-buněk na SARS-CoV-2 vykazovalo 50% vzorků od dárců krve, získaných v USA v letech 2015 až 2018. [5 11] Podobná studie, která použila vzorky z Nizozemí, uvedla reaktivitu T-buněk u 2 z 10 lidí, kteří nebyli viru vystaveni. [7]

V Německu byly T-buňky reaktivní na SARS-CoV-2 detekovány u třetiny séronegativních zdravých dárců (23 ze 68). V Singapuru tým analyzoval vzorky odebrané od lidí bez kontaktu nebo osobní historie SARS nebo COVID-19; 12 ze 26 vzorků odebraných do července 2019 vykázalo reaktivitu na SARS-CoV-2, stejně jako 7 z 11 lidí, kteří byli proti viru séronegativní. [8] Reaktivita byla objevena také ve Velké Británii a Švédsku. [6 9 10]

Několik studií zjistilo protilátky proti SARS-CoV-2 u vzorků, které by je ještě obsahovat neměly:

Research Square: Stádová imunita není při šíření COVID-19 realistickou únikovou strategií

Autoři studie testovali vzorky krevní plazmy a séra na přítomnost protilátek proti SARS-CoV-2 od dárců krve v Nizozemí. Měli k dispozici také archivované vzorky z předchozích odběrů z doby před začátkem COVID-19. U 218 zkoumaných vzorků, odebraných v březnu a dubnu 2018, zjistili reaktivitu na protilátky proti SARS- CoV-2 u 30 (tedy 14%) vzorků.

Tumori Journal: Neočekávaná detekce protilátek proti SARS-CoV-2 v Itálii z období před pandemií

Autoři studie zkoumali přítomnost protilátek proti SARS-CoV-2 ve vzorcích krve od 959 jedinců bez příznaků v období od září 2019 do března 2020. Protilátky proti SARS-CoV-2 byly detekovány u 11,6% lidí. V září 2019 bylo pozitivních 14% vzorků.

European Journal of Epidemiology: Důkazy o raném výskytu SARS-CoV-2 ve Francii: zjištění z populační kohorty „CONSTANCES“

Studie zjistila reaktivní protilátky proti SARS-CoV-2 u 13 vzorků, odebraných v období mezi 5. listopadem 2019 a 30. lednem 2020.

Clinical Infectious Diseases: Sérologické testování amerických dárců krve k identifikaci SARS-CoV-2 – Reaktivní protilátky: prosinec 2019 – leden 2020

V Centru pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v USA bylo vyšetřeno 7389 archivovaných vzorků krve, odebraných americkým Červeným křížem od 13. prosince 2019 do 17. ledna 2020, od dárců krve žijících v 9 státech USA (Kalifornie, Connecticut, Iowa, Massachusetts, Michigan, Oregon, Rhode Island, Washington a Wisconsin). Z nich byly u 106 (1,4%) vzorků zjištěny protilátky reaktivní na SARS-CoV-2. První případ COVID-19 byl v USA zaznamenán 19. ledna 2020.

Někteří odborníci takové výsledky zdůvodňují zkříženou reaktivitou protilátek a T-buněk na ostatní běžně se vyskytující koronaviry nebo falešnou pozitivitou testů. Z nepochopitelného důvodu se tato vysvětlení běžně neuvádí také v případě nesmyslných výsledků testů PCR a testů antigenních na SARS-CoV-2. Místo toho byla vymyšlena teorie asymptomatického přenosu SARS-CoV-2, podle které mohou údajně virus přenášet a nakazit jím ostatní lidi i naprosto zdraví lidé, kterým byla stanovena diagnóza COVID-19 jen na základě pozitivního výsledku testu. Metoda PCR je považována za „zlatý standard“ v diagnostice COVID-19 a o jejích výsledcích oficiální instituce ani odborníci nepochybují.

SARS-CoV-2 však byl v různých vzorcích, odebraných před údajným začátkem pandemie v Číně v prosinci 2019, detekován také pomocí metody PCR:

Science of the Total Environment: SARS-CoV-2 cirkuloval v severní Itálii od prosince 2019: Důkazy z monitorování životního prostředí

Pro účely studie bylo pomocí PCR analyzováno 40 vzorků odpadních vod, odebraných mezi 9. říjnem 2019 a 28. únorem 2020 z pěti ČOV umístěných v Miláně, Turíně a Bologni. Z 15 pozitivních vzorků bylo 8 odebráno dříve než 21. února, tj. před hlášením prvního autochtonního italského případu. První pozitivní vzorky odpadních vod obsahující SARS-CoV-2 byly odebrány již 18. prosince 2019 v Miláně a Turíně a 29. ledna 2020 v Bologni.

Water Research: Nález RNA ze SARS-CoV-2 v odpadní vodě předem poukázal na výskyt COVID-19 v oblasti s nízkou prevalencí

Ve španělských obcích Lorca, Cieza a Totana byla RNA SARS-CoV-2 detekována ve vzorcích odpadních vod 12-16 dní před tím, než místní úřady vyhlásily první případy COVID-19.

Science of the Total Environment: Přítomnost RNA SARS-CoV-2 v odpadní vodě v brazilské Santa Catarina v listopadu 2019

RNA SARS-CoV-2 byla pomocí PCR detekována již 27. listopadu 2019, tj. 56 dní před prvním potvrzeným případem COVID-19 v Jižní a Severní Americe (USA), 91 dní před prvním případem v Brazílii a 97 dní před prvním potvrzeným případem v oblasti Santa Catarina.

Applied and Environmental Microbiology: Časový vývoj výskytu SARS-CoV-2 v odpadních vodách během první pandemické vlny COVID-19 v metropolitní oblasti Barcelony ve Španělsku

SARS-CoV-2 byl detekován pomocí PCR v odpadních vodách 41 dní (15. ledna 2020) před vyhlášením prvního případu COVID-19 v Barceloně (25. února 2020).

Stejní autoři publikovali výsledky již v červnu 2020 v nerecenzované studii na MedRxiv: Nález SARS-CoV-2 v sentinelových vzorcích odpadních vod poukázal na výskyt případů COVID-19, ve které navíc uvedli, že pomocí PCR detekovali RNA SARS-CoV-2 i ve zmrazeném vzorku ze 12. března 2019.

International Journal of Antimicrobial Agents: SARS-CoV-2 se ve Francii šířil již koncem prosince 2019
Při přezkoumání uchovaných vzorků z respiračního traktu byl objeven vzorek, odebraný koncem prosince 2019, který vyšel při testu PCR s pozitivním výsledkem.

Nesrovnalostí okolo SARS-CoV-2 je víc než dost. Místo toho, aby odpovědné instituce a odborníci připustili, že s teorií SARS-CoV-2/COVID-19 je něco zásadně špatně, tak jakékoliv pochybnosti bagatelizují a nesrovnalosti řeší vymýšlením dalších, ještě komplikovanějších teorií. Konkrétní vědecké důkazy však nejsou schopni předložit a někteří dokonce odpovídají, že v případě SARS-CoV-2/COVID-19 jde o vědecký konsensus, což znamená, že vědci se na určitém tvrzení dohodli a to považují za prokázané a nezpochybnitelné.

Stejně tak i teorie protilátek v mnoha případech nefunguje tak specificky, jak by měla. Vysvětlením mohou být informace z následujícího článku na německém portále Corona_Fakten:

Chybné chápání protilátek (zdroj)

Exaktní zkoumání protilátek je dnes důležitější než kdy dříve, jelikož zastánci očkování přišli s argumentem „protilátek“.

Jejich tvrzení, které jim bylo desítky let vtloukáno do hlavy, totiž že protilátky nepřímo prokazují přítomnost patogenu nebo poskytují ochranu před patogenem X, se zakládá na omylu.

Takováto tvrzení zákládající se na náhradních ukazatelích (náhradních markerech) byla opakovaně odhalena jako nepravdivá. Jelikož jsem byl opakovaně dotázán, co to tedy ony protilátky jsou, chtěl bych v tomto článku prokázat, že protilátky nejsou důkazem o ochraně a nefungují žádným specifickým způsobem podle teorie „zámku a klíče“.

Dr. Stefan Lanka na otázku „Co je zvýšení titru?“ odpověděl:

„Zvýšení titru protilátek není nic jiného než reakce těla na intoxikaci [adjuvans]; je-li tělo intoxikováno, vznikají v buňkách v důsledku působení těchto toxinů trhliny, což vede k jejich odumírání. Tělo na odumírání buněk reaguje tvorbou globulinů, malých bílkovinných tělísek, která se v kyselém prostředí okamžitě roztáhnou, zploští a pomocí svých sulfanových skupin, v nichž je uložena energie, na sebe navážou jiné bílkoviny a další látky.

Ty spustí srážení krve a tvorbu jizev a „utěsní“ naše buňky, když se do těla dostanou toxiny. Titr protilátek se však zvýší okamžitě i v případě úderu do svalu, krevní podlitiny nebo úderu do ledvin (které jsou obzvláště choulostivé) či jater. Tělo v tom případě reaguje tím, že „utěsní“ poškozené a přirozeně dorůstající buňky.

Je to podobné jako při stavbě domu, který zpočátku netěsní, dokud se neosadí a nezaizolují okna; tomu se pak říká protilátky, či dokonce specifické protilátky, to ale není pravda, schopnost těchto bílkovin vytvářet chemické vazby pomocí jejich sirovodíkové skupiny není specifická, tato skupina se váže na všemožné jiné látky, s čímž se dá v laboratoři libovolně manipulovat: můžete změnit kyselost, přidat detergenty (čisticí prostředky), které změní koncentraci minerálů, a tak dosáhnout vytvoření chemické vazby, nebo právě naopak.

Krev těhotné ženy je plná globulinů, které utěsňují neustále rostoucí placentu, aby bylo možné dopravit k dítěti příslušnou látku. Krev těhotné ženy musí být zředěna čtyřicetkrát, aby nebyla v testech, včetně testu na přítomnost viru HIV, hodnocena jako silně pozitivní.“

Všechny vakcíny pro Evropu jsou schvalovány Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMA) v Londýně. K prokázání účinnosti se vyžaduje pouze posouzení takzvané sérokonverze. Tato sérokonverze popisuje tvorbu měřitelných protilátek v krvi očkovaných, které jsou ztotožňovány s ochranným účinkem.

Při hodnocení imunity po provedení vakcinace, resp. účinnosti vakcinace je však tento rozhodující požadavek opět relativizován skutečností, že (téměř) u všech současných vakcín se jejich účinnost odvíjí primárně od tvorby protilátek:

Ačkoli reakce slizniční a buněčné imunity jsou pro ochranu poskytovanou některými vakcínami zjevně důležité, většina v současnosti schválených vakcín závisí z hlediska své účinnosti na sérových protilátkách.“ 

(Plotkin, 2010: Correlates of Protection Induced by Vaccination a 2001: Immunologic correlates of protection induced by vaccination)

To je v neposlední řadě důležité i pro vývoj a schvalování vakcín, protože ty musí v této souvislosti prokázat svoji účinnost – což se bez výjimky (a v mnoha případech výhradně!) provádí stanovením množství vytvořených protilátek.

Ani dlouholetí členové Stálého výboru pro očkování při Institutu Roberta Kocha (STIKO) si patrně tuto souvislost vždy neuvědomují, když zásadně zpochybňují smysluplnost stanovení titru protilátek po vakcinaci – prokázání účinnosti příslušných vakcín je přece založeno právě na detekci těchto titrů protilátek.

Profesor Heininger k tomu v článku Impfungen und Antikörpertiter uvádí:

„U žádného z obecně doporučovaných takzvaných základních očkování se s ověřením úspěšnosti vakcinace obvykle nepočítá nebo není ani doporučováno.“

případně citujme jeho paušální tvrzení týkající se očkování proti spalničkám v Kinder-und Jugendarzt:

„že pozitivní laboratorní výsledek nesvědčí o existenci ochrany“ 

pokud by tomu tak bylo, nebylo by v rámci schvalování vakcíny ani možné prokázat jakoukoli její účinnost…

V lékařství však již řadu desetiletí víme, že cirkulující protilátky neznamenají totéž co ochrana před určitým onemocněním, což pomocí stručných příkladů pochopí i laik.

Pokud přítomnost protilátek přece jen svědčí o existenci ochrany, jak s tím lze sloučit níže uvedené výroky Institutu Roberta Kocha (RKI), Stálého výboru pro očkování při Institutu Roberta Kocha (STIKO) a časopisu Arznei-Telegramm?

  1. V časopise Arznei-Telegramm z dubna 2001 se uvádí:

„Zvýšení titru protilátek vyvolané vakcinací je rovněž nespolehlivým náhradním kritériem účinnosti vakcíny. Z těchto výsledků nelze odvodit, s jakým užitkem nebo újmou musí očkovaný počítat.“

  1. Institut Roberta Kocha (RKI) v Epidemiologisches Bulletin uvádí:

„U některých onemocnění [kterým lze předcházet očkováním] (např. černého kašle) neexistuje spolehlivý sérologický korelát účinnosti, který by byl vhodný jako náhradní marker stávající imunity. Koncentrace protilátek mimoto neumožňuje učinit žádný závěr o případné buněčné imunitě.“

  1. Prof. Heininger, dlouholetý člen Stálého výboru pro očkování při Institutu Roberta Kocha (STIKO), k tomu v „Handbuch Kinderimpfgung: Die kompetente Entscheidungshilfe für Eltern“ (Příručka o očkování dětí: Odborný rádce pro rodiče) píše:

„Není nutné ani smysluplné zjišťovat po provedení vakcinace účinnost očkování odběrem krve a stanovením množství protilátek. „Zaprvé, ani určením hodnoty protilátek nelze získat spolehlivý ukazatel přítomnosti či absence ochrany navozené očkováním, a kromě toho je to jednoduše příliš drahé.“

  1. Epidemiologisches Bulletin, 2008: Očkovaný, a přesto nemocný?

V této souvislosti lze jako příklad uvést případ čtrnáctiletého chlapce, který v dětství podstoupil dostatečnou základní imunizaci a půl roku před tím, než onemocněl tetanem, byl přeočkován vakcínou proti tetanu. Při laboratorním vyšetření bylo zjištěno tak vysoké množství protilátek, že by podle definice titru protilátek musel být chráněn. To ale nebyl. Tento příklad prokazuje nesprávnost teorie protilátek jako „ochranných kouzelných kuliček“. Institut Roberta Kocha (RKI) následně začal razit pojem „neprotektivních (nechránících) protilátek“.

  1. Prof. Heininger (STIKO) v Impfungen und Antikörpertiter 2017: 

„To nejdůležitější uveďme hned na začátku: u žádného z obecně doporučovaných takzvaných základních očkování se s ověřením úspěšnosti vakcinace obvykle nepočítá nebo ani není doporučováno.“

  1. Prof. Heininger (STIKO) v Kinder-und Jugendarzt 2016: 

„…existují nejen falešně negativní výsledky protilátek IgG (které by nám tak nevadily, pokud by následně dítě dostalo MMR vakcínu), ale bohužel i ty falešně pozitivní. To je třeba rodičům sdělit, aby chápali, že pozitivní laboratorní výsledek nesvědčí o ochraně a měli by raději nechat své dítě očkovat 2. dávkou MMR vakcíny.“

Poznámka: I zde se tedy potvrzuje, že ani pozitivní laboratorní výsledek o ničem nevypovídá. Otázkou, která vystává zas a znovu, je, odkud víme, že protilátky poskytují cirkulující ochranu, když nejvyšší odpovědná místa sama tvrdí, že zvýšení titru protilátek nijak nevypovídá o tom, zda ochrana existuje. Existuje, když i lidé vykazující vysoké hodnoty protilátek přesto onemocní? Jestliže nikdo nedokáže přesně říci, při jaké hodnotě titru ochrana skutečně existuje, proč je schválení vakcíny založeno právě na tomto údaji?

Pro tuto diskusi mají zásadní význam níže uvedené okolnosti:

  • zaprvé, že nejsme schopni při každém očkování spolehlivě objasnit otázku imunity stanovením množství protilátek (viz níže),
  • zadruhé, že protilátky, jejichž množství stanovujeme při rutinních vyšetřeních, nejsou automaticky těmi, které navozují ochranu (a představují tak korelát imunity), nýbrž někdy jen těmi, které svědčí o tom, že kromě stanovených protilátek, které nejsou pro imunitu rozhodující, vznikly s jistotou i ochranné protilátky, jejichž množství stanoveno nebylo (protilátky, jejichž množství bylo stanoveno, pak představují takzvaný náhradní ukazatel imunity). Tato komplikovaná skutečnost je zaprvé zapříčiněna tím, že v rámci imunitní reakce vzniká mnoho různých protilátek s odlišnými funkcemi, a zadruhé tím, že stanovení skutečně rozhodujících protilátek u některých vakcín by bylo pro rutinní diagnostiku příliš nákladné. (Neboli jednoduše řečeno, souvislost mezi protilátkami a imunitou je přeludem)
  • za třetí, každý údaj o imunitě je navíc vždy pouhým statistickým údajem, a je tedy relativní, zda imunita v daném jednotlivém případě chrání, či nikoli. Skutečné příčiny stavu, při němž je tělo „bez příznaků“, spočívají v jiných důvodech.

Plotkin S. A., 2001. The Pediatric Infectious Disease Journal: Immunologic correlates of protection induced by vaccination:

„Ochrana je tedy statistickým konceptem. Říkáme-li, že určitý titr protilátek má ochranné účinky, myslíme tím, že je má za běžných podmínek expozice, při podání průměrné provokační dávky a při absenci negativních hostitelských faktorů.“

  • Začtvrté je v této souvislosti rozhodující rovněž otázka, proti čemu přesně má tato ochrana z pohledu konvenční medicíny působit. Tvrdí se například, že u hemofilové infekce typu B (HiB) a spalniček chrání danou osobu před tím, aby sama onemocněla, mnohem nižší hladiny protilátek (ochrana před onemocněním), než je zapotřebí k tomu, aby bylo také zabráněno přenosu na ostatní (ochrana před infekcí).

Měřitelné titry protilátek po očkování pouze ukazují, jak se imunitní systém vypořádává s antigeny, které jsou většinou vázány na adjuvans. Bez těchto adjuvans by k tvorbě protilátek nedocházelo. Z toho jasně vyplývá, že má imunitní systém mnohem složitější strukturu a nefunguje jen na principu tvorby protilátek.

U pacientů s oparem vznikají cirkulující protilátky proti herpesviru. Opar se může nicméně znovu objevit v důsledku oslabení imunitního systému, u mnoha pacientů k tomu postačí pouhá nevolnost. A to i přesto, že lze prokázat přítomnost protilátek proti herpesviru. HIV pozitivní osobu také netěší, že má cirkulující protilátky proti viru HIV.

Model založený na protilátkách nefunguje, a to bez ohledu na to, z které strany k němu přistupujeme. Pokud jsou protilátky skutečně schopny poskytnout ochranu, jak se pak může stát, že lidé vykazující dostatečný titr protilátek přesto onemocní? Jak je možné, že celá logika protilátek byla u viru HIV úplně postavena na hlavu, neboť v tomto případě je vysoká hladina protilátek kontraproduktivní?

Co to vše znamená pro očkovaného?

Jelikož neexistují žádné vědecké studie o tom, jak často dochází k jevu, že u očkovaných osob dojde k tvorbě neprotektivních protilátek, mohou všichni očkovaní onemocnět i po vakcinaci. Úplný očkovací průkaz ani detekce titru protilátek, která se často provádí například u zarděnek nebo hepatitidy B, neposkytují žádnou záruku.

Mohly by neprotektivní protilátky, jež vědci zázračně vytáhli z rukávu, vysvětlit situaci, kdy po očkování (např. proti spalničkám, příušnicím, zarděnkám nebo černému kašli atd.) sice očkovaný vykazuje přítomnost protilátek, ale i tak může onemocnět (spalničkami, příušnicemi, zarděnkami nebo černým kašlem atd.)? Mohly by být (vedle údajných mutací, které narušují vakcinační ochranu) tyto neprotektivní protilátky zodpovědné za epidemie navzdory vysoké proočkovanosti, kdy byla mnohdy dostatečně očkována velká část nemocných?

Cirkulující protilátky tedy samy o sobě neposkytují spolehlivou ochranu, což je v konvenční medicíně známo již řadu desetiletí. Účinnost očkování se však při schvalování vakcíny prokazuje výhradně na základě detekce titru protilátek, které mají údajně (v některých případech?) ochranné účinky.

Německý ústav pro zdravotnickou dokumentaci a informace (DIMDI):

„titr protilátek je pouze náhradním ukazatelem.“

Polopravda vyřčená zástupci konvenční medicíny – ale i tak!

Německý ústav pro zdravotnickou dokumentaci a informace (DIMDI) tvrdí, že „protilátky“ jsou náhradní koncové body, tj. náhradní ukazatele konstruované na základě jakýchsi náhodných korelací:

„Používání náhradních koncových bodů je spojeno […] s problémy. V minulosti nastalo mnoho případů, kdy nás spoléhání se na náhradní koncové body navzdory silné korelaci s klinickým koncovým bodem dovedlo k nesprávným závěrům, případně mělo fatální následky. Tento problém je znám již více než 30 let. […] Některé přípravky, které byly schváleny na základě náhradních koncových bodů, musely být později staženy z trhu, protože při zvážení rizik a přínosů ve studiích, u nichž byly koncovými body úmrtnost, resp. nemocnost, se došlo k opačnému výsledku.“

Již celá desetiletí tedy máme co do činění s problematickými „náhradními markery“, které nás opakovaně dovedly k mimořádně nesprávným výsledkům a předpokladům. Navzdory silné korelaci (korelace není vědeckým důkazem, nýbrž pouhou indicií) byly zavádějící a měly fatální následky! Je pomalu načase korigovat tuto mylnou hypotézu o protilátkách.

Stefan Lanka a Veronika Widmer, 1. 7. 2005: DÁVÁ OČKOVÁNÍ SMYSL? 

Komentář k (chybně položenému) dotazu: Co jsou tedy protilátky? Správně bychom se měli ptát: Co se tedy měří, když se údajně zjišťuje přítomnost protilátek?

Lékařský slovník Pschyrembel definuje protilátky jako 

„možnou reakci imunitního systému. Protilátky se za přirozených podmínek nevyskytují.“

Byla tato formulace zvolena proto, že je známo, že lidé s vysokou „hodnotou titru protilátek“ mohou onemocnět stejně tak dobře jako mohou lidé bez „titru“ zůstat zdraví? Současná (konvenční) medicína rozlišuje mezi tvorbou protilátek proti cizím patogenům (proti patogenním bakteriím, toxinům produkovaným viry) a tělu vlastních protilátek (proti nádorovým buňkám).

Přestože je nám tvrzeno, že po očkování je organismus chráněn tvorbou protilátek, konvenční medicína popisuje i případy, kdy přítomnost protilátek svědčí o nepříznivých účincích na organismus. Konvenční medicína tak v této souvislosti uvádí například alergie, AIDS, reakce organismu při odmítnutí transplantovaného orgánu či tkáně a autoimunitní onemocnění. Institut Roberta Kocha k tomu uvádí: zvýšená celková koncentrace imunoglobulinů v séru svědčí ve většině případů o alergickém onemocnění.

Zvýšené hodnoty se však mohou objevit například i v případě napadení parazity nebo v případě zhoubných nádorů. V případě inhalačních alergií jsou hodnoty protilátek IgE středně až značně zvýšeny v závislosti na příznacích a počtu alergenů vyvolávajících alergii. Normální hodnoty protilátek IgE nevylučují alergii.

Pokud je po očkování zjištěna přítomnost protilátek, konvenční medicína nám říká, že je dotyčná osoba nyní chráněna. Přitom se však zamlčuje, že někdo i přes přítomnost protilátek onemocní, kdežto jiný bez protilátek zůstane zdravý. Zjištění přítomnosti protilátek proti HIV, které se provádí příslušným testem, „nadělí“ dotčené osobě diagnózu „smrtelně nemocný“, nebo jí přinejmenším poskytne informaci, že smrtelně onemocní. Zjištění přítomnosti protilátek proti zarděnkám, které se provádí příslušným testem, přináší dotčené osobě diagnózu „chráněna proti onemocnění“. V tom je obsažen onen vnitřní rozpor. Existence „protilátek“ nebyla nikdy prokázána.

Existence „látek“, imunoglobulinů, které hrají určitou roli mj. při srážení krve a spojování bílkovin, však prokázána byla. Slovo „proti“ předpokládá, že imunoglobuliny se mohou cíleně vázat pouze na určité bílkoviny. Všechny dosud provedené experimenty to vylučují. Zda dojde, či nedojde k vytvoření chemické vazby, záleží na tom, v jakém stavu a v jakém prostředí se bílkoviny nacházejí: zda v kyselém, či zásaditém prostředí, tj. v oxidovaném, nebo redukovaném stavu. To je známo každému vědci, který takovéto experimenty prováděl nebo je studoval.

Testy na protilátky: postup v laboratoři

Nejprve se krev oddělí od svých buněk a větších bílkovin. To se provádí například pomocí odstředivky (centrifugy). U 99 % všech testů se používá pacientovo krevní sérum, zbylá krevní tekutina. Nyní se laborantovi řekne, co má pomocí testu na protilátky zjistit. Za tímto účelem se k takzvanému supernatantu přidají příslušné, farmaceuticky vyrobené patentované látky, jejichž složení je utajováno (na dodržování přísného utajení dohlíží vláda a jí podřízený Institut Paula Ehrlicha (Paul-Ehrlich-Institut)). Dojde-li k měřitelné reakci, je test vyhodnocen jako „pozitivní“. Dosud se tvrdilo, že v případě prokázání přítomnosti protilátek byla prokázána existence imunitní ochrany.

Množství „protilátek“, které je stanoveno pouze nepřímo a nekvantitativním způsobem, se pak označuje jako titr. Od doby, kdy se objevilo onemocnění AIDS, se však případně vyhlásí rozsudek smrti, jelikož nyní se tvrdí, že se přítomnost údajných protilátek rovná existenci a přítomnosti viru způsobujícího onemocnění AIDS. Není tedy ani divu, že neexistuje žádný vědecký standard pro hodnoty titru a zjištěné hodnoty nejsou nikdy srovnatelné.

Pak je ještě méně překvapivé, že neexistují žádná vědecká kritéria určující, od jaké hodnoty titru lze, je třeba, či se smí atd. hovořit o „imunitní ochraně“. Laborantovi je řečeno, že v testovacím kitu je obsažena jedna či několik bílkovin přesně odpovídajících příslušné formě mikrobů. Pokud by se nad tím laborant zamyslel, uvědomil by si, že za příslušných podmínek nemůže daná forma bílkovin již vůbec odpovídat formě údajných mikrobů, jelikož se bílkoviny již nenacházejí ve svém přirozeném prostředí. Hovoříme o denaturaci bílkovin.

Podle klamné sebeomezující logiky jsou pak tyto bílkoviny s utajovaným složením označeny za „antigeny“. A k nim je třeba vyhledat protilátky. V testovacím kitu jsou dále obsažena např. barviva a látky, které slouží k

zesílení „pozitivního“ signálu. Aparatura, do níž se to celé následně vloží, je opět kalibrována pomocí látek, jejichž složení je tajné a nad nimiž dohlíží uvedený Institut Paula Ehrlicha. Skutečnost, že se v celé populaci vyskytuje zhruba 5 % lidí, v jejichž krvi lze v laboratorních podmínkách detekovat jen malé či žádné množství imunoglobulinů, a důvody této skutečnosti nebyly a nejsou předmětem diskuse a výzkumu.

Taková osoba je pak po očkování označena jako „non-responder“ (osoba, jejíž organismus neodpověděl na očkování dostatečně) a podle klamné sebeomezující logiky je pak intoxikována podáním čím dál většího množství vakcíny. Aby byla vysvětlena existence těchto 5 %, byla vynalezena krevní skupina AB. A podle sebeomezující logiky krevní skupina A a B, vedle krevní skupiny 0 (40 % populace), u nichž se v příslušných laboratorních podmínkách zjistí jen malé či žádné množství bílkovin, které by se mohly shlukovat ve zkumavce.

Rozpory, které se objevily v souvislosti s dogmatem krevních skupin, se vědci snažili odstranit nejprve pomocí tvrzení o existenci Rh faktoru a později neustálým zaváděním tisíců krevních podskupin.

Stefan Lanka: Skutečnosti vyvracející tvrzení o „protilátkách“ a specifickém imunitním systému.

  • Existují takzvaná autoimunitní onemocnění a takzvané alergie, které mají bleskově rychlý průběh. V psychoneuroimunologii se tomu říká „usnadnění“ (facilitace). Poznámka: Není možné, aby „specifické“ protilátky reagovaly proti „cizím“ bílkovinám, a pak najednou proti těm „vlastním“.
  • Proměnlivé „cizí“ střevní bakterie existují bok po boku s imunitními buňkami, které mají zajišťovat specifickou obranu. Poznámka: Pokud by existovaly specifické protilátky, nemohlo by se mikrobiální osídlení střev měnit.
  • Existují lidé, savci, (kostnaté) ryby a žraloci. Ti produkují imunoglobuliny. Poznámka: Pokud by existovaly specifické protilátky, jejich potomci by byli zahubeni a mateřské mléko by bylo toxické.
  • Během vývinu se u člověka i zvířat při šoku a ve stáří objevují nové bílkoviny. Poznámka: Protože podle nikdy neověřených, nýbrž vždy jedině vyvrácených hypotéz o imunitě bývají v nejranějším dětství v brzlíku identifikovány „cizí“ a „vlastní“ bílkoviny a „protilátky“, resp. imunitní buňky tvořící protilátky proti „vlastním“ bílkovinám, bývají vyřazeny, pak by bílkoviny, které se objevují později, například hormony v pubertě atd., musely automaticky vést k alergii, autoimunitním onemocněním, záhubě a smrti. Tak tomu ale není. V zásadě nemohou existovat ani „protilátky“ proti virům, které vůbec neexistují. Zde se jednoznačně ukazuje, že tvrzení o existenci specifických protilátek a specifických testů je zločinem a ve svém důsledku i genocidou. Poznámka: Protože však byla prokázána existence imunoglobulinů, které jsou schopny na sebe vázat jiné bílkoviny, existují „látky“; nikoli však „protilátky“.
  • Existují tedy globuliny, které se nejprve kompletují v oxidovaném, tj. kyselém prostředí (pomocí redukovaných S-H-skupin, které se v oxidovaném stavu spojují do disulfidových skupin (–S-S-), a tak na sebe vážou bílkovinné řetězce, což teprve vytváří kompletní imunoglobulin), a poté jsou schopny na sebe vázat bílkoviny, které jsou určeny k přepravě, přeměně nebo recyklaci. Poznámka Karla Krafelda: O existenci protilátky lze hovořit pouze v případě, že byla prokázána existence příslušné látky, proti níž protilátka působí. Údajně byla prokázána existence mnoha virových protilátek (mj. prostřednictvím testů), aniž by však bylo možné vědecky prokázat existenci daného viru. Konvenční medicína si je vědoma svých vlastních nesmyslů, které ze zvyku šíří:

 „Protilátky se tvoří při infekčních onemocněních a prokázání přítomnosti protilátek je důkazem o ochraně před daným onemocněním.“ 

  • Podle konvenční medicíny by musela být HIV pozitivita nejlepší ochranou proti AIDS. Každý test měří to, co měří, jen nikdo přesně neví, co to je. Testy reagují zcela nespecificky na přítomnost bílkovin podle principu čtení z kávové sedliny: je pro čtení z kávové sedliny lepší káva Eduscho nebo Tchibo? V každém případě platí, že žádný test nemůže prokázat přítomnost protilátek, pokud nebyla nikdy prokázána existence příslušné základní látky (tj. patogenu).

Protilátky ve skutečnosti/náboženství

Podvod očkovacího náboženství založený na údajné existenci protilátek:

Očkování = protilátky = ochrana = dlouhý život a zdraví (podrobně jsem prokázal, že právě tento předpoklad (víra) je nesprávný a byl vyvrácen několika subjekty a studiemi.

Skutečnost:

Malé bílkoviny se označují jako globuliny. Tyto globuliny tělo vytváří vždy, když je nutné rozmnožit, opravit nebo nově vytvořit buňky. Očkovací náboženství označuje globuliny vědomě nesprávně jako protilátky, jelikož se tyto bílkoviny velmi snadno vážou na jiné bílkoviny a molekuly. Celý očkovací byznys je založen na schopnosti globulinů vázat na sebe jiné bílkoviny a molekuly.

To, čemu dnes říkáme „protilátky“, označoval Emil von Behring v roce 1892 ještě spojením „léčivá tělíska“ a Paul Ehrlich je nazýval „kouzelnými kuličkami“. Globuliny, k jejichž tvorbě dochází v důsledku intoxikace při očkování, údajně poskytují ochranu proti imaginárním patogenům [viz též zde] a skutečnost, že na sebe globuliny vážou bílkoviny z kuřecích embryí nebo uměle vytvořených buněk (laboratorní artefakty), které jsou údajně složkami virů, je vydávána za vakcinační ochranu před onemocněními (údajnou „imunitu“), o nichž se opět vědomě nesprávně tvrdí, že je způsobují patogeny, které ale ve skutečnosti vůbec patogenně nepůsobí. Protilátky jsou jako v případě alergie reakcí krve na cizí bílkoviny a cizí látky, které pronikly (byly vpraveny při očkování) do těla.

Výraz „schopnost ubránit se“ („imunita“) bychom museli nahradit výrazem „schopnost uzdravit se“. Schopnost uzdravit se nelze navodit žádným druhem očkování, je to schopnost celé bytosti (jednota těla, duše a ducha) a závisí na mnoha faktorech.

Čím „toxičtější“ je adjuvans, tím silnější je „reakce protilátek“

Hodnota titru protilátek vypovídá pouze o intoxikaci/poškození těla, jak je zřejmé např. z případu vysoce účinného hliníkového adjuvans očkovací látky Gardasil:

„Vakcinologové považují za nespornou skutečnost, že doba trvání imunity přímo souvisí s toxicitou pomocné látky (adjuvans): čím toxičtější pomocná látka je, tím déle imunita trvá.“

To je skvěle vyjádřeno. Úkolem toxinů je zvýšit hodnotu protilátek v krvi na měřitelnou hodnotu, aby bylo možné něco změřit a „prokázat“, čehož by vakcína bez těchto pomocných látek nedosáhla.

Zajímavý poznatek, který byl učiněn u osob s mnohočetnou poruchou osobnosti

V knize Andrease Moritze „Die geimpfte Nation“ (Očkovaný národje popsána skutečnost, která může rovněž nalomit víru v teorii protilátek. Citujme pasáž týkající se podvodu s protilátkami jako důkazu o údajném fungování zbytečně škodlivých vakcín:

„To, že došlo k tvorbě protilátek proti určité látce, například proti určité potravině nebo vakcíně, ve skutečnosti nerozhoduje o tom, zda se onemocnění jako infekce nebo alergie skutečně vyskytne.
Lidé trpící mnohočetnou poruchou osobnosti mohou mít například v roli jedné osobnosti silnou alergii na pomerančovou šťávu (alergen), kdežto po „přepnutí“ dané osoby do jiné osobnosti tentýž alergen už najednou žádnou alergickou reakci nevyvolává.

V roli jedné osobnosti mohou tito lidé rovněž jevit příznaky diabetu a o několik minut později diabetes mít nemusí. U žen se mohou dokonce vyskytnout zcela odlišné menstruační cykly.

Existuje ještě další příklad. U normálního člověka, který je alergický na kočičí srst, se ihned po kontaktu s bílkovinami obsaženými v kočičí srsti spustí tvorba protilátek a rozvinou se zánětlivé reakce. Není nicméně neobvyklé, že někdo je třeba alergický jen na bílé nebo zrzavé, ale ne na černé kočky (či obráceně). U takové osoby zpravidla došlo k předchozímu traumatickému zážitku s bílou kočkou – například její smrti – který byl spojen s tvorbou protilátek.

Jakmile se tato osoba dostane do styku s bílou kočkou, tělo tuto reakci opakuje, a to na základě vzpomínky na předchozí emocionální trauma. Jelikož černé kočky v tomto zážitku nefigurovaly, při kontaktu s nimi k alergickým reakcím nedochází.
Podobně se může stát, že někdo, kdo je alergický na lepek, pokud konzumuje chleba, nemívá žádné problémy, pokud jí těstoviny, i když i ty obsahují lepek.“

Feli Popescu: Rh faktor, krevní skupiny, krevní plazma, anti-D profylaxe

Feli Popescu napsala neuvěřitelně zajímavý článek na téma Rh faktor, krevní skupiny, krevní plazma a anti- D profylaxe. Tento článek poukazuje na mimořádné nesrovnalosti a rozpory ve fungování vědy. V článku můžete vidět, jak je i v tomto ohledu smetena hypotéza o protilátkách. Velmi zajímavé.

V následujícím odkazu naleznete seznam sestavený občanským sdružením Libertas & Sanitas, v němž je uvedeno více než 50 známých studií provedených Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), Oxfordem a dalšími, které jasně prokazují, že očkování ochranu neposkytuje. Výsledky prvních 10 studií byly shrnuty přímo v PDF. To je praktický příklad, že údajné protilátky neposkytují ochranu, která je jim připisována. Jelikož hlavním tématem tohoto článku nejsou vakcíny, nebudu zmiňovat všechny ostatní studie; ty budou součástí jiného článku.

Korespondence mezi Hansem Tolzinem a Institutem Roberta Kocha (RKI) na téma protilátek:

Z písemné korespondence vyplývá, že Institut Roberta Kocha (RKI) nepovažuje hodnotu protilátek (titr) za jediné kritérium existence ochrany. Institut Roberta Kocha (RKI) tak dne 1. 2. 2005 píše:

„Institut Roberta Kocha (RKI) ani Stálý výbor pro očkování při Institutu Roberta Kocha (STIKO) nepovažují výši koncentrace protilátek za jediné kritérium imunity a ani ji tak nedefinují. Buněčná imunita (imunologická paměť), která je obzvláště důležitá pro dlouhodobou imunitu, nezávisí na detekovatelných titrech protilátek, a titry protilátek tudíž často slouží jako pouhé „náhradní markery“ imunity.“

….

„Nedetekovatelné nebo nízké hodnoty titru protilátek však nejsou důkazem o chybějící imunitě.“

Vidíme tedy, že nezáleží na tom, zda je hladina protilátek stanovena, či nikoli, protože podle Institutu Roberta Kocha (RKI) ochrana existuje jak v případě absence, tak přítomnosti protilátek. Jelikož víme, že tyto „protilátky“ vznikají při intoxikaci/destrukci buněk, nezdá se, že by příčinou jejich vzniku byl údajný virus, nýbrž například intoxikace vakcínou a škodlivými pomocnými látkami, které obsahuje.

Na dotaz Hanse Tolzina:

„Pokud úroveň koncentrace protilátek, jak píšete, nedovoluje učinit spolehlivé prohlášení o existenci imunity, jak může být v takovém případě jediným kritériem pro prokázání přínosu vakcíny při jejím schvalování? Tomu nerozumím.“

odpovídá Institut Roberta Kocha (RKI) takto:

„Vážený pane Tolzine, odpověděli jsme zevrubně. Z kapacitních důvodů nemůžeme v diskusi pokračovat. S pozdravem“

Na těchto webových stránkách si můžete přečíst další výmluvy Institutu Roberta Kocha (RKI). Korespondence mezi Hansem Tolzinem a Institutem Paula Ehrlicha (PEI) na téma protilátek:

Dne 13. května 2006 zaslal [Hans Tolzin] příslušný dotaz také Institutu Paula Ehrlicha (PEI), orgánu, který v Německu schvaluje vakcíny:

„Uveďte prosím základní vědecké studie, resp. publikace prokazující souvislost mezi hladinou protilátek a imunitou (ve smyslu faktické absence onemocnění po delší dobu), které Institut Paula Ehrlicha považuje za směrodatné.“

Odpověď Institutu Paula Ehrlicha (PEI):

„Institut Paula Ehrlicha obecně netvrdí, že by určitý titr protilátek, považovaný za dostatečně vysoký, zaručoval, že daná osoba neonemocní. Takové tvrzení je příliš obecné a neodpovídá vědeckému standardu, a proto v této souvislosti neexistují ani žádné závazné interní dokumenty. Evropský lékopis přesně stanoví, jak se má testovat účinnost různých vakcín.“

Pracovníci Institutu Paula Ehrlicha (PEI) tedy nemají k dispozici žádné vědecké podklady prokazující, že vysoký titr protilátek znamená, že daná osoba neonemocní. Místo toho přesouvají odpovědnost na úroveň EU. Příslušné předpisy však ve vztahu k prokázání účinnosti vakcíny obsahují jak nařizující, tak doporučující ustanovení, a proto odkaz na tyto normy neříká nic o tom, která kritéria považuje Institut Paula Ehrlicha (PEI) za závazná. Na příslušnou doplňující otázku mi [tj. Hansi Tolzinovi] dosud neodpověděli. Každou sebemenší informaci aby jeden z tohoto úřadu vyloženě páčil. Zdroj: e-mail

Spiess, „Impfkompendium“ (Kompendium očkování), 5. vydání z roku 1999, s. 180 (v kapitole o černém kašli):

„V současné době nelze na základě hodnoty zjištěného titru učinit závěr o stavu imunity, pokud jde ochranu před opětovným onemocněním.“

Další studie, která byla zveřejněna v časopise Immunity (odborný vědecký časopis), prokazuje, že protilátky nejsou k přemožení nemoci vůbec nezbytné:

„Naše zjištění jsou v rozporu se současným názorem, že protilátky jsou naprosto nezbytné k tomu, aby pacient přežil virovou infekci, jako je infekce virem vezikulární stomatitidy (VSV). Popisují funkci B-lymfocytů jako strážců makrofágů, což je ve vztahu k imunitě proti virům nečekaná funkce“, uvedl Dr. H. Uldrich von Andrian z Harvard Medical School. „Je třeba podrobněji zkoumat roli protilátek a interferonů v imunitní obraně proti podobným virům napadajícím nervový systém, jako je vzteklina, západonilský virus a encefalitida.“

V případě HIV byla celá logika protilátek definitivně postavena na hlavu

Týdeník Spiegel píše:

„U osob nakažených virem HIV byli vědci naproti tomu schopni detekovat nadprůměrný počet protilátek proti různým virům. To lze možná vysvětlit tím, že virus HIV může oslabit imunitní systém a zvýšit náchylnost nakaženého vůči dalším infekcím.“

V případě HIV jsou tedy protilátky spíše známkou toho, že je daná osoba oslabená, i když vykazuje mimořádně vysoké hladiny protilátek. V zásadě by musela být nejchráněnější osobou vůbec. V oblasti „pseudo-“medicíny je to však starý známý postup. Pokud něco nesedí, manipuluje se tím tak dlouho, až to konečně „sedí“. Základní tezi prostě vůbec nikdo ani nezpochybňuje, ačkoliv zejména v případě HIV byly protichůdné názory mimořádně silné.

Share This