+420 222 745 589 info@resetheus.org

Za oběti „španělské chřipky“ byla z velké části odpovědná hrůza první světové války. Exklusivní otisk z knihy „Virus-Wahn“.

Během takzvané „španělské chřipky“ zemřelo na konci první světové války okolo 50 milionů lidí. Nemohl za to však virus, ale rozhodující podíl na tom měly brutální události a následky války samotné.

Ukazuje to kniha „Virus-Wahn“ od Torstena Engelbrechta a dr. Clause Köhnleina, která nyní vyšla v edici aktualizované o témata koronaviru a spalniček.

„To, co nedokázaly všechny epidemie v historii, zvládla španělská chřipka během několika měsíců“, napsal například Spiegel Online.

„V roce 1918 pandemie zabila 20 až 50 milionů lidí, více než jakákoli jiná nemoc předtím. Jen ve Spojených státech zemřelo 550 000 lidí. Nakažení trpěli vysokou horečkou a jejich plíce se zanítily. Během několika dní se oběti utopily ve svých vlastních tekutinách.“

Zní to dramaticky – a dramatické to bylo. Ale každý, kdo hned předpokládá, že hromadná úmrtí „španělské chřipky“ byla způsobena pouze virem, který byl pojmenován H1N1, dělá ukvapený úsudek a příliš si to usnadňuje. Každopádně fakta pro takové tvrzení neexistují.

Španělská chřipka vděčí za svůj název skutečnosti, že během první světové války téměř všechny válčící země zakázaly o masových úmrtích informovat, aby zabránily dalším nepokojům mezi jednotkami. Pouze ve Španělsku se v médiích dalo o tragédii dočíst. Neexistují však žádné důkazy o tom, že „za to mohla“ virová chřipka.

K hromadným úmrtím došlo na konci první světové války (červenec 1914 až listopad 1918), tedy v době, kdy bylo po čtyřech letech války bezpočet lidí zcela vyčerpáno, podvyživeno a ve stresu. Navíc léky a vakcíny, které byly v té době hromadně aplikovány, obsahovaly vysoce toxické látky, jako jsou těžké kovy, arsen, formaldehyd nebo chloroform, které mohly velmi snadno vyvolat závažné příznaky chřipky. Četné chemikálie, určené pro vojenské použití, v té době nekontrolovaně putovaly také do civilního sektoru (zemědělství, medicína).

Je pravda, že v roce 1997 vyšel v časopise Science článek výzkumného týmu Jefferyho Taubenbergera, který uvádí, že z oběti pandemie v roce 1918 byl izolován virus chřipky (H1N1). „Ale než si můžete být jisti, že zde byl skutečně detekován pandemický virus, je třeba si položit důležité otázky,“ říká kanadský biolog David Crowe, který práci analyzoval.

Vědci odebrali genetický materiál z uchované plicní tkáně oběti – vojáka, který zemřel v roce 1918 (plicní onemocnění byla pro „španělskou chřipku“ velmi typická). „Je to však velký skok, chcete-li dospět k závěru, že mnoho dalších milionů mrtvých zemřelo ze stejné příčiny – kvůli stejnému viru,“ upozorňuje Crowe.

Protože prostě nevíme, jestli většina obětí zemřela přesně ze stejného důvodu. Stejně tak nevíme, zda virus může být odpovědný za veškerá úmrtí, protože viry, jak je lze v dnešní době popsat, nebyly v té době známy. I když připustíme, že v plicích vojáka byl přítomen virus chřipky, neznamená to ještě, že tento virus byl ‚zabijákem‘.“

Zdroj: Screenshot z n-tv.de

16. března, kdy v této zemi začal „lockdown“, n-tv uvedla, že „španělská chřipka“ na počátku 20. století zabila více než 50 milionů lidí a pohled na události před 100 lety by ukázal, „že při srovnání s koronavirovou pandemií existuje několik věcí, které jsou si podobné“. Ale použít takovou paralelu je naprosto nezodpovědné, protože pro tvrzení, že v té době přišlo kvůli viru o život nespočet lidí, neexistuje žádný spolehlivý důkaz. Tímto způsobem je pro koronavirus / COVID-19 vylíčena hororová vize, pro jejíž nadměrné nebezpečí stejně neexistují žádné opodstatněné faktické důkazy.

Zejména proto, že Taubenberger a kol. sami říkají, že v případě vojáka šlo o atypický případ, protože většina takzvaných úmrtí na chřipku („chřipka“ naznačuje virus jako příčinu) ve skutečnosti zemřela na bakteriální zápal plic (například tuberkulózu). Předpokládá se, že tyto bakterie nakonec získaly převahu a viry nahradily. Lze však pochybovat, že tato spekulace dává smysl… Nakonec tedy musíme dojít k závěru, že Taubenberger a kol. přesvědčivě neprokázali, že voják virus chřipky měl, ani to, že tento voják na virus chřipky zemřel, natož že další miliony obětí byly usmrceny některým nebo dokonce konkrétním virem.

To samé platí pro práce, publikované v říjnu 2005 ve vědeckých časopisech Nature Science, které, pokud se dá masmédiím věřit, přinesly světovou senzaci: „američtí výzkumníci oživili starý smrtící virus“ a „američtí vědci rekonstruovali ve vojenské laboratoři extrémně nebezpečný patogen způsobující španělskou chřipku.“

Ale i když titulky takový dojem vyvářejí, tak ani zde ve skutečnosti nebyl nalezen žádný virus s kompletním genetickým materiálem (genomem).

Byly pouze odebrány vzorky plicní tkáně z několika mrtvol z té doby, včetně inuitské-eskymácké ženy, která byla pohřbena v permafrostu na Aljašce v roce 1918. Další postup byl prakticky stejný jako v roce 1997. To znamená, že ani zde vědci neprokázali, že genetický materiál, který objevili, patří patogennímu „starému smrtícímu viru“. U mnoha vzorků byly testy dokonce negativní. Celá věc je tedy také čistou spekulací.

Pandemie z roku 1918: Záhadné šíření

Podle představ konvenční medicíny začíná infekční onemocnění na jednom místě a odtud se šíří určitými směry, v závislosti na podmínkách prostředí. U takzvané španělské chřipky však nelze takový vývoj rozeznat. Ukázalo se, že v roce 1918 došlo ke dvěma různým vlnám nemoci: lehčí na jaře a mnohem těžší, která si na konci léta a na podzim vyžádala mnoho životů. Odborníci se ani nemohou shodnout na tom, zda byla nemoc zavlečena z Evropy do USA, nebo naopak ze Spojených států do Evropy.

Podle jednoho zdroje začala epidemie v únoru 1918 ve španělském San Sebastianu, poblíž francouzských hranic, na pobřeží Atlantiku. Zatímco jiný zdroj uvádí stejnou dobu vypuknutí, ale úplně jiné místo: New York City, které je od San Sebastianu vzdálené tisíce kilometrů a nachází se na druhé straně Atlantiku. To, že se tato ohniska objevila simultánně, nelze vysvětlit ani námořními trasami ani stěhovavými ptáky. V březnu 1918 pak byly hlášeny případy nemoci ve dvou vojenských táborech v americkém státě Kansas, který leží stovky kilometrů od New Yorku. Španělská chřipka se poprvé objevila v Paříži v dubnu, v Madridu v květnu a ve Španělsku vyvrcholila na konci května.

V červnu se případy začaly hromadit nejprve ve válkou zmítaném Německu, ale současně také v Číně, Japonsku, Anglii a Norsku. 1. července mělo Lipsko první případ nemoci. A v průběhu července bylo v Německu postiženo přibližně půl milionu lidí. Druhá těžká vlna začala téměř ve stejnou dobu na americkém východním pobřeží v bostonském přístavu, na indickém subkontinentu, v jihovýchodní Asii, v Karibiku a ve Střední Americe. V září byly zasaženy různé vojenské tábory na západě Spojených států a ve státech Massachusetts, Pensylvánie a Filadelfie, od října Brazílie a v listopadu Aljaška.

Ale to znamená, že když vezmeme v úvahu nejrychlejší lodě tehdejší doby, železniční trasy a migrující ptáky, tak to neposkytuje spolehlivý epidemiologický základ, z něhož by bylo možné vyvodit chřipku způsobenou virem. Pokud ovšem nepředpokládáme, že virus mutoval ve smrtící patogen na všech kontinentech současně – což je asi méně pravděpodobné, než desetkrát po sobě vyhrát v loterii.

Neúspěšné pokusy o nakažení

Aby bylo možné záhadnou hromadnou chorobu lépe posoudit, byl v listopadu 1918 v Bostonu proveden s dobrovolníky pokus o přenos infekce. Jednalo se o 62 zdravých námořníků, kteří byli ve vězení za porušení služebních povinností. Bylo jim přislíbeno prominutí trestu pod podmínkou, že se experimentu zúčastní. 39 z nich chřipku nemělo, a proto se předpokládalo, že budou k nákaze a onemocnění zvláště náchylní. Výsledky však toto očekávání nepotvrdily, jak popisuje americká vědecká novinářka Gina Kolata ve své knize „Chřipka“:

„Námořní lékaři odebrali hlen od mužů, nemocných chřipkou, kteří byli v zoufalém stavu, a shromáždili husté viskózní sekrety z jejich nosu a hrdla. Některým mužům hlen od pacientů s chřipkou nastříkali do nosu a krku a ostatním mužům jej nakapali do očí. Při jednom pokusu setřeli hlen ze zadní části nosu a z nosní přepážky pacienta s chřipkou a tento výtěr aplikovali přímo na nosní přepážku jednoho z dobrovolníků. „Ve snaze napodobit to, co se přirozeně stane, když jsou lidé vystaveni obětem chřipky, vzali lékaři deset dobrovolníků na nemocniční oddělení, kde muži na nemoc umírali. Nemocní muži leželi schoulení na svých úzkých postelích, ve vysokých horečkách a ze spánku upadali do deliria a zpět.

Deset zdravých mužů dostalo pokyny: každý měl jít k posteli nemocného muže a přiblížit se k němu, naklonit se mu k obličeji, vdechnout jeho páchnoucí dech a pět minut si s ním povídat. Aby bylo zajištěno, že zdravý muž byl této nemoci plně vystaven, pacient měl energicky vydechnout, zatímco zdravý muž to vdechoval přímo do svých plic. Nakonec pacient s chřipkou pětkrát zakašlal dobrovolníkovi přímo do tváře. Každý zdravý dobrovolník tento postup opakoval u deseti různých pacientů s chřipkou. Všichni pacienti s chřipkou byli vážně nemocní po dobu nejdéle tří dnů – období, kdy virus nebo cokoli jiného, co chřipku způsobovalo, by mělo být v jejich hlenu, nose a v plicích stále ještě přítomno.

Ale ani jeden zdravý muž neonemocněl.“

Srovnatelný experiment, provedený za ještě přísnějších podmínek, se uskutečnil v San Francisku s 50 uvězněnými námořníky. Výsledky však opět nebyly takové, jaké lékaři očekávali:

„K překvapení každého z nich ani jedna testovaná osoba neonemocněla. Vědci byli ohromeni. Pokud se tito zdraví dobrovolníci nenakazili ani poté, co lékaři udělali vše pro to, aby onemocněli, co tedy tuto nemoc způsobilo? Jak se tedy lidé chřipkou nakazili?“

Pandemie v roce 1918: Nadměrná léčba a masivní očkovací kampaně

Pohled do historických knih a statistik ukazuje, že k epidemii došlo vždy, když byl oslaben imunitní systém lidí, a to především kvůli nedostatku jídla a čisté vody. Stejně jako pandemie z roku 1918. Kromě viru tedy přichází v úvahu celá řada příčin, které samozřejmě mohly fungovat i v kombinaci:

  • Psychický stres, vyvolaný například strachem z války.
  • Nadměrná léčba chemickými přípravky, které mohou vážně poškodit imunitní systém. Patří mezi ně i léky proti bolesti, jako je aspirin nebo chloroform. Chloroform byl obsažen v léčivých přípravcích jako konzervační prostředek a v těle (v játrech) se přeměňoval na fosgen – látku, která byla v první světové válce používána jako toxický plyn. Na konci 19. století začali výrobci léčiv stále více prodávat jako léky výrobky, které obsahovaly vysoce toxické látky jako morfin, kodein, chinin a strychnin; v té době pro takové výrobce neexistovaly žádné předpisy. Například německý vynálezce aspirinu, společnost Bayer, od roku 1898 prodával heroin jako údajně nenávykovou náhražku morfinu a také jako lék proti kašli v mnoha různých formách: od sirupu – plněného do drahých flakónů – přes čípky, prášky a lektvary až po impregnované tampony pro gynekologické ošetření.
  • Poškození orgánů dýchacích cest v důsledku „preventivních“ opatření, jako je potírání krku antiseptickými přípravky nebo vdechování antibakteriálních látek. Mnoho látek, používaných v té době, obsahovalo stříbro a tyto látky jsou již dávno zakázané (například formalín / formaldehyd má silný leptavý a dráždivý účinek na pokožku, oči a dýchací cesty a může způsobit poškození ledvin, jater a plic; rovněž se mu připisuje karcinogenní potenciál).
  • Žádná účinná antibiotika: mnoho nemocných bylo postiženo bakteriálními a plísňovými infekcemi; ale prvním skutečně účinným prostředkem k usmrcování bakterií byl penicilin, který však byl objeven až mnohem později, a to v roce 1928, a k jeho průlomu jako léku došlo až během druhé světové války.
  • Vakcíny, které často obsahovaly toxické těžké kovy a byly vyrobeny z hlenu, přefiltrovaného přes hrubý filtr, nebo jiných tekutin od nemocných lidí.

Často pozorovaným příznakem „španělské chřipky“ bylo vnitřní krvácení do plic (typické například u pacientů s tuberkulózou) – jev, který byl také popsán v důsledku očkování proti neštovicím. Z mnoha zdrojů ve skutečnosti vyplývá, že hromadné očkování (až 24 očkování na osobu) významně přispělo k pandemii…

Autorka Anne Riley Haleová ve své knize „Medical Voodoo“ z roku 1935 k tomu uvádí:

„Jak každý ví, svět nikdy nebyl svědkem takové orgie očkování všeho druhu, jaké se lékaři ve vojenských táborech dopustili na vojácích první světové války.“

Haleová také poznamenala, že tato „pozoruhodná nemoc a množství obětí byly zejména mezi ‚vybranými muži národa‘ – pravděpodobně nejsilnější a nejodolnější skupinou ze všech, kteří byli podle všeho obdařeni dobrým párem plic, protože museli projít přísnou fyzickou prohlídkou kompetentními lékaři.“

A přesto to byli právě tito supermani se super-plícemi, kteří padali jako mouchy za oběť tuberkulóze plic. V této souvislosti si zaslouží pozornost také zpráva v Idaho Observer (červenec 2003), ve které je uveden současný očkovací pokus dr. Rosenowa, publikovaný v Mayo Collected Papers světoznámé kliniky Mayo. Podle této práce očkovaná pokusná zvířata, morčata, utrpěla především vážným poškozením plic – typický příznak tuberkulózy a dalších onemocnění „španělské chřipky“.

Velké ticho lékařů po katastrofě

Historici medicíny mezitím žasnou nad velkým mlčením lékařů a médií o „španělské chřipce“. Jak píše Kolata ve své knize, Victor Vaughan, v té době hlavní lékař americké armády, se touto megakatastrofou zabýval jen v jednom odstavci svých 464 stránkových memoárů. Přitom si Vaughan musel všechno velmi dobře pamatovat, protože jeho „Paměti“ vyšly v roce 1926, nedlouho po skončení války (a na ty hrozné události by pravděpodobně nikdy nezapomněl). „Pokud by se dalo očekávat, že někdo bude o epidemii psát, byl by to Vaughan“, píše Kolata. Stejně jako Vaughan zarytě mlčeli i ostatní vojenští lékaři.

Pandemie, jedna z nejhorších, která kdy Zemi postihla, byla jednoduše „vymazána z novin, časopisů, knih a kolektivní paměti společnosti“, uvedla Kolata. To by se dalo psychologicky vysvětlit dvěma způsoby. Katastrofa představovala pro lékaře velkou osobní porážku, protože přestože měli v „boji proti chřipce“ k dispozici v podstatě všechny peníze a materiální zdroje na světě, katastrofě se nepodařilo zabránit. Zcela jasným způsobem byly lékařům a farmakologům ukázány hranice jejich moci. Je samozřejmé, že etablovaná lékařská profese na takovou totální porážku nerada vzpomíná, natož aby se o ní šířila v pamětech nebo v novinách.

Je navíc docela možné, že některý vědec, lékař nebo politik přemýšlel o prohraném boji proti imaginárnímu viru a zabýval se zjevnou myšlenkou, že hromadné podávání vysoce toxických vakcín a léků mohlo být za pandemii alespoň částečně zodpovědné. Důkazy pro to byly každopádně zřejmé. Ale kdo rád píše nebo mluví o skutečnosti, že nese odpovědnost za smrt milionů lidí – i když to nebylo úmyslné – a nese spoluvinu, protože nesplnil svou povinnost zkoumat při vyšetřování příčiny všechny možné faktory?

Share This